Vzkazy

  • Cédéčko s vůní kouře

    Ačkoliv ve chvíli, kdy tento článeček píši (polovina prosince), je CD s dlouhým, ale vše říkajícím názvem „Šedifky a Přeletky: Ze starých zpěvníků“, na světě teprve pár týdnů, ohlasy z různých míst jsou nejen četné, ale i velice příznivé, některé přímo nadšené.

    Celý článek...
Dnes má svátek Alexandra Zítra má svátek Evženie


Náš hokej měl většinu roků – zhruba od polovičky padesátých let minulého století – vlastně jen jeden důležitý úkol: porazit tým SSSR, pro který i náš tisk přejal ruské slovo sborná. A občas se nám to i podařilo, což většinou znamenalo titul mistrů světa. Nebylo většího soupeře, protože zvítězit nad ním bylo důležitější než porazit kolébku hokeje Kanadu. A od osmašedesátého roku už vlastně ani tak nešlo o hokej, ačkoliv to nikdo neřekl, resp. nemohl říci. A ztělesněním sovětského hokeje se stal tvůrce většiny jeho úspěchů té doby, trenér Anatolij Tarasov.

Byl jsem na svém prvním hokejovém mistrovství světa v roce 1966 v Lublani. Naši tenkrát porazili Kanadu i Švédsko 2:1 a se Sověty měli hrát o titul. Měli, jenže za první čtyři minuty už jsme dostali tři góly a bylo po boji. Prohráli jsme 1:7 a já si tenkrát poprve kladl otázku, co ten Tarasov se svými hráči před zápasem provedl, že na nás tak vlítli. Uběhla řada roků, porazili jsme Sověty a stali se v Praze mistry světa 1972, pak v Katovicích 1976 a Vídni 1977 – a já se dostal k tomu, abych mohl s trenérem Tarasovem udělat rozhovor. Dodneška jako kdyby jméno Tarasov označovalo něco ďábelského, protože má před sebou jakési záporné znaménko, daleko víc, než Michajlov, Charlamov, Firsov a další hráči, kteří stříleli góly do naší branky. Ale přečtěte si tyto řádky, schválně.Řekli byste TOHLE do Tarasova? A připomínám, že se píše rok 2013, že tedy od té doby uběhlo 36 roků.

Svého času jste odešel z kapitánského můstku sborné. Co vás vedlo k tomuto rozhodnutí?

Ještě předtím, než odpovím na vaše otázky, bych rád pogratuloval československému hokeji k vítězství ve Vídni. Vyskytly se sice názory – hlavně u těch, co v sobě neustále živí pesimismus – že vaši hokejisté měli štěstí, že kdyby sovětské mužstvo neprohrálo se Švédy…atd. Jenže v životě i ve sportu mají štěstí jen jedni – silní. Aby zvítězila naše sborná, musela by porazit nikoliv průměrné, ale prvotřídní mužstvo Švédů. Čechoslováci to dokázali, my jsme klopýtli. A teď už s potěšením odpovím na vaše otázky. Proč s potěšením? Mám rád přímé, ostré otázky, protože i odpověďmi na takové otázky se trenér učí.

Tedy proč jsem odešel od práce, která byla pro mne nejzajímavější, proč jsem opustil trenérskou praxi? Tak důležité rozhodnutí v mém životě neobjasním jedním dechem. Hrálo tu roli mé zdraví, stejně jako přání odejít sám (a nikoliv, až mi řeknou) a odejít jako vítěz, nikoliv jako poražený. Ale ještě jedna okolnost mě přinutila nakonec odejít od složitých trenérských povinností. Naše společnost mi více než před třinácti lety svěřila vedení třímilionové armády hokejových žáčků – soutěž o Zlatý puk. A pracovat pořádně v CSKA, v reprezentaci i ve Zlatém puku začalo být obtížné.

Ale nestýská se vám po velkém hokeji ?

Stýská. I když jsem se ve svém nabitém trenérském životě jen zřídkakdy ohlížel zpět a vyčítal si jednou zvolené rozhodnutí, tentokrát jsem litoval z jediného důvodu: nečekal jsem, že tak brzy dojde k epochálním zápasům s kanadskými profesionály. A nálada, příliv sil se u trenéra dostaví s takovou příležitostí stejně, jako u hladového chuť, když sedne za prostřený stůl. Velice lituji, že jsem si nemohl v praxi při utkání s nejlepšími profesionály ověřit své domněnky, předpoklady, propočty, které jsem už od počátku šedesátých let publikoval v řadě knih a článků.

Odešel jste od hokeje k fotbalu – trénovat armádní fotbalisty- na požádání nebo z vlastního rozhodnutí?

Jsem voják a jsem na to hrdý. Služba v sovětské armádě mi dala mnoho a především mě naučila věrně sloužit tomu, co se na mne vyžaduje. Nesloužit své věci, své osobě, ale tomu, co považují za důležité moji náčelníci. Měl jsem na ně vždycky štěstí – byli to lidé sympatičtí, erudovaní, silní idejemi i duchem, celý život jsem se od nich mnohému učil. Když mi nabídli místo fotbalového trenéra, nemohl jsem nesouhlasit aspoň s jedním rokem fotbalové práce. Mrzí mě však, že jsem neměl ve fotbalu takové úspěchy jako v hokeji a trápím se tím čas od času dodnes.

V jaké funkci pracujete nyní?

Jako hlavní hokejový poradce sportovního výboru ministerstva obrany SSSR.

Co z toho, co jste v životě dělal, považujete za nejzajímavější?

V životě? Samotný život ! Bouřlivý, čertovsky plný kontrastů a dravosti. Epochu, v níž lidská spravedlnost, ideje lidské sounáležitosti zachvátily lidi na celé planetě. A můj životní zájem – to byl neopakovatelný hokej. Nejvášnivější intelektuální hra dvacátého století. Hra, která dává lidem ve zlomku času tolik užitku a potřebných emocí.

Co se vám v životě asi nejvíc podařilo?

Já měl v životě štěstí. Zažil jsem spoustu šťastných, nezapomenutelných, epochálních chvil. Celý život si budu pamatovat, jak mne jako čtrnáctiletého chlapce přijala mezi sebe dělnická třída. Tehdy ve třicátých letech jsem po krátkodobých kursech začal pracovat jako zámečník-nástrojař v letecké továrně. Ohromná radost byla, když jsem začal s hokejem a fotbalem a později studoval na trenérské škole. Tam jsem se seznámil nejen se svými vrstevníky, skutečnými fanatiky sportu, ale i s vynikajícími pedagogy. Michail Davydovič Tovarovskij, který za svůj život vychoval stovky trenérů, nám po celou předválečnou dobu, kdy jsme studovali, neustále vštěpoval, že trenér má vysoké lidské poslání. Zásadu, která je velice potřebná i nyní a především v budoucnu. Jeho předpovědi se přesně splnily. Mimochodem – to on mě přiměl k tomu, abych jako devatenáctiletý, vlastně ještě chlapec, začal pracovat jako trenér fobalového mužstva dospělých v Zagorsku.

Nebo copak je možné zapomenout na Velkou vlasteneckou válku ? Každý rok, když se 9. května setkáváme s přáteli za naším ruským stolem, vzpomínáme na chvíle, kdy náš lid společně s nejlepšími lidmi Evropy si vybojoval život. A s vděčností vzpomínáme na ty, kdo zaplatili životem za štěstí lidí, kteří dneska živí a šťastní chodí po této zemi.

Nikdy nezapomenu ani na začátky mé trenérské práce v ruském hokeji s míčkem a od prosince 1946 i v ledním hokeji. A jak bych mohl zapomenout na únor 1948 a první seznámení s vaším, zahraničním hokejem, při němž jsem vystupoval v těžké roli hrajícího trenéra. Vždyť z tohoto hokeje jsme znali tak málo! To nebyly zápasy, ale zkoušky našich lidských kvalit a vytrvalosti, prověrka našich úmyslů. Když jsme v prvním zápase vyhráli 6:3 nad vaším velmi silným mužstvem LTC Praha, ve druhém prohráli 3:5 a třetí hráli nerozhodně 2:2 – byli jsme s těmito výsledky spokojeni. Ale přesto jsme se rozhodli pro nejisté hledání vlastní cesty, svých názorů na podstatu hokejové hry. I když se s námi českoslovenští hráči i vedoucí otevřeně dělili o zkušenosti a váš slavný brankář Modrý na kousíčku ledu ( bylo osm nad nulou) ukazoval našim nejlepším gólmanům Melupsovi, Mkrtyčanovi a mně celý bohatý arsenál taktických variant – přesto jsme byli nuceni hledat svou vlastní hokejovou i trenérskou cestu. Pevně jsme byli přesvědčeni, že cizí návod k úspěchu v životě nevede. Hráči i trenéři se stali velkými „mysliteli“, protože museli vymýšlet taktické varianty i technická řešení, tréninkové plány a především byli nesmírně pečliví a vnímaví při dlouhých hodinách úsilovných tréninků.

A konečně – nejen my trenéři a hokejisté různých generací, ale všichni naši milovníci sportu znají hlavní data našich hokejových vítězství. Od prvního ve Stockholmu v roce 1954 do dvacátého na olympijských hrách v Innsbrucku.

Ptáte se, co se mi jako trenérovi podařilo? Mám rád písničky a zvláště jednu, v niž se zpívá o přeměňování pohádky ve skutečnost…Mně se podařilo uskutečnit svůj sen a přání mého učitele Tovarovského. Jsem trenér. To dnes zní hrdě a mluví o mnohém. Měl jsem štěstí na práci se sportovci schopnými a odhodlanými trpělivě se mučit pro vítězství. Určitě jsem měl štěstí, že jsem mohl s armádními hokejisty i se sbornou dobývat mnoha tak toužených vítězství. Do smrti budu na povolání trenéra hrdý. A jsem mimochodem hrdý i na svou dceru Taťánu, která se v sedmadvaceti letech, ještě dříve než její otec, stala zasloužilou trenérkou SSSR. Jak dobře, že děti předbíhají své rodiče!

Na MS ve Vídni jste pracoval jako zpravodaj TASSu. Je lehké pro bývalého trenéra dělat novináře ?

I když trochu opožděně, přesto se musím omluvit za svůj nedostatek porozumění k této pro sport tak důležité profesi. Omlouvám se samozřejmě jen těm opravdovým žurnalistům, kteří znají podstatu hokeje a svou práci. Nemyslete si o mně nic zlého – že teď Tarasov začal psát, tak hned začíná vychvalovat novináře. Jen pro přesnost – píšu od roku 1949, kdy vyšla má první kniha o hokeji. Ale prostě jsem si v kolotoči různých starostí myslel, že jen trenér společně s hráči a veřejností dělají hokej. Taky jsem možná neměl štěstí na lidi blízké, kteří by hodně znali a dobře psali o hokeji. Myslím, že jich v mém okolí bylo málo.

Jinak to pro mne bylo ve Vídni velice zajímavé. Mohl jsem chodit na tréninky všech mužstev, vidět hokejovou kuchyni. Poznamenávat si, sbírat materiál pro články a především – růst jako trenér. Měl jsem dost času na to, abych si promyslel jakou bych zvolil taktiku pro ten který zápas a s jakým obsahem a v jaké náladě bych vedl poslední trénink před utkáním. To bylo pro mne vždycky důležité. Psát to, co vidí divák v televizi nebo co slyší od komentátora nepovažuji za příliš složité, ale ani za příliš nutné. Když jsem se po svém příjezdu obeznámil s podmínkami své novinářské práce a sešel se s kolegy ze sovětských redakcí, řekl jsem jim: Amatér zdraví profesionály! Dobré podmínky k práci však zavazují všechny novináře – i mne amatéra – psát zajímavě, poutavě, nikoliv hůř, ale ještě lépe, než jaký je samotný hokej!

Co přinesli profesionálové svou účastí na MS ?

Našemu hokeji málo. Dost málo na praotce této hry s bohatou tradicí. A co si odnesli z Vídně sami, to si neodvažuji soudit. Obávám se jednoho: vždycky si najdou ospravedlnění pro své porážky – jako že nepřivezli nejlepší sestavu,nejsou stejná pravidla a jejich výklad, rozhodčí jsou zaujatí, neměli dost času na sehrání mužstva a podobně. Náš i váš hokej a jeho vedení je v tomhle mnohem čestnější, než zámořský. Ze svých porážek viníme sebe a ne někoho jiného. Odtud pramení i umění se po porážce vzchopit a znovu vítězit.To je důležitý etický a psychologický faktor sportu. Já například zbožňuji mužstvo, které , ačkoliv prohrává, dovede nakonec zvítězit. Takovým sportovcům nebo mužstvu je možno sloužit věčně, protože jsou schopni tvůrčího zapálení, obětavosti i udatnosti, dovedou se cele vydat pro vítězství.

Vzpomeňme jen poslednich šestnácti let. Kanaďané se od roku 1961 ani jednou nestali mistry světa nebo olympijskými vítězi. Vysvětlovali porážky tím, že nemohou postavit nejlepší sestavu včetně profesionálů. Teď souhlas k účasti profesionálů dostali, všechno je tedy na nich: dejte dohromady nejlepší mužstvo a zvítězte ! Ale oni nechtějí posílat nejlepší hráče, pořád doufají, že na nás stačí i průměr. I když – vzpomeneme-li zkoušku ohněm s nejlepšími profesionály – ani tehdy neukázali nadřazenost profesionálního hokeje nad naším.

Bossové kanadského hokeje mi připomínají karetního hráče, který dělá ramena, ale vsadí jen nevelkou částku a pořád se bojí hrát vabank. Ovšem jestliže se při kartách může dít leccos, pak hlavní podmínkou sportu je čestnost boje, a to by si kanadští vedoucí měli uvědomit.

Když vezmu jen samotný fakt účasti kanadských profesionálů na světovém šampionátu, pak se tím samozřejmě zvýšil zájem o tuto vrcholnou soutěž. Kanadský hokej mi imponuje jak svým vnitřním obsahem v jednotlivých fázích hry, tak zápalem a výrazností individuálního talentu hráčů i jejich nemilosrdnost k sobě. Mám rád Kanaďany, protože nehrají, ale bojují. Přirozeně – nemám na mysli případy divokosti, nízké disciplíny a malé kulturnosti některých hráčů, připomínající dobu kamennou a příčící se každému normálnímu člověku. Mám rád jen ty Kanaďany, kteří se chovají k soupeři sportovně a na svůj chleba si vydělávají čestně.

Jaké existují problémy v sovětském hokeji, jejichž řešení by mohlo posloužit např. i československému či světovému hokeji?

Otázka všech otázek. Když nejsou problémy, přichází stagnace a pokles. Kanaďané mohou sloužit za příklad: jako by neměli problémy, hráli, hromadili kapitál, divákům vštěpovali, že jsou neporazitelní. A při prověrce ve Vídni se ukázalo, že se nedostali ani mezi medailisty. Jak nejsou problémy, znamená to, že začíná klíčit ignorantství.

Sovětská sborná, která dokázala ve třiceti letech rozvoje hokeje v naší zemi dobýt dvaceti velkých vítězství, teď musí jak se lidově říká „ držet normu“ a ta je zatraceně vysoká. A domnívám se, že stejné je to i u vás.Jak jít dál ? Přes tvůrčí hledání, byť i riskantní.Podle mého názoru je naším největším problémem výchova vynikajících osobností. Nejen hráčů, kteří dovedou pouze vítězit, ale vítězících osobností v širokém současném významu slova. Vždyť vynikající hokejista je přece náš současník, sportovec, kterému se budou chtít vyrovnat miliony našich dětí, naše naděje, naše budoucnost.

I když se dá o vynikající osobnosti povědět takhle krátce krátce v jednom odstavci – vyřešení toho problému vůbec není jednoduché. Kdo je schopen jej řešit? V našem státě škola, pionýr, komsomol, rodiče, pracovní kolektiv a veřejnost. Ale velký vklad musí přinést trenér. A jaký trenér? Také mimořádný. Trenér novátor, který umí pořádně vzít za práci, ale i snít o hokeji v budoucnosti. Současný trenér, který tvůrčím způsobem zvládl náš i světový hokej.

Pokud jde o problémy jiných hokejových škol – mezi nimi i československé – vím, že českoslovenští kolegové znají lépe než já svůj hokej a jeho starosti a považuji za nevhodné mluvit za ně.

Řada vynikajících hráčů – u nás např. Jiří Holík, František Pospíšil – zvolna odcházejí. Jak byste si představoval budoucí život těchto lidí, kteří poznamenali hokejovou historii ?

Samozřejmě – všichni, co patříme k hokeji, bychom si přáli, aby tak vynikající sportovci jako Holík, Pospíšil nebo třeba náš Charlamov pokračovali ve svém životě jako trenéři. Jejich další lidský osud a práce zřejmě musí být spjaty s hokejem. Ale trenéři bývají různí a s různými schopnostmi. Jiří Holík i Valerij Charlamov ( i když ten ještě musí něco uhrát) udělali mnoho pro náš i světový hokej. Tleskali jim hokejoví fandové Evropy, Kanady, Ameriky i Japonska. Jejich hlavní předností je, že svým uměnim stále předbíhali dobu a jasnozřivě ukazovali cestu k hokeji budoucnosti. Jenže zatímco dříve si svým uměním podmaňovali diváky – dnes by měli své bohaté zkušenosti a znalosti předat mládeži a to jak ústně, tak prakticky. Sami sportovci musí pochopit, že se nestali vynikajícími přes noc, že se neobjevili jako houby po dešti. Byli dlouho vychováváni, mnoho bylo do nich vloženo, pomáhali jim trenéři i přátelé. Takže nejlepší „ splacení směnky“ je, když se sportovec sám stane dobrým trenérem. Ale to vůbec není lehká věc.

Hodně jsme ve Vídni diskutovali o tom, že se vzrůstající výkonností kondice jednotlivých týmů roste význam psychické přípravy pro vítězství. Věříte tomu?

Psychologická stabilita – to je jeden z hlavních faktorů vítězství u mužstev na tak vysoké úrovni. Vždycky to tak bylo a věřím, že i bude: v hokeji se cení neohroženost, umění položit své schopnosti na oltář mužstva,umění nevzdávat se i při případných neúspěších a bez ohledu na různé činy soupeře. Umět chytit druhý dech, když je, hokejisto, tobě, tvé formaci i tvému mužstvu těžko

Psychologická otázka nevystupovala tak ostře na šampionátech posledních let, kdy tam nebyli Kanaďané. My Evropané totiž hrajeme přibližně podle jednoho psychologického klíče. Obehráváme jeden druhého množstvím činitelů, kam patří např. fyzická příprava, hokejové umění, kolektivní úsilí apod. Nesnažíme se nikoho zastrašit. Jinak je to s kanadskými profesionály. Chvílemi se zdá, jako by byli z jiného materiálu – na hokej, na vítězství se dívají jinak. Jenže vítězství za každou cenu – to je odporné.

Ovšem co je nám do Kanaďanů – ti mají vlastní hokejovou vědu. Rozeberme si však sami ty špatné psychologické stavy, které naše mužstvo připravily o zlato a díky kterým vaši hokejisté nepříjemně prohráli poslední den s Kanaďany 2:8.

Obě naše mužstva hrají s Kanaďany podle principu mírnosti, Lev Nikolajevič Tolstoj v době svého pravoslavného období hlásal teorii neodporování zlu.“Bijí tě po levé tváři, nastav jim i pravou“ – to je hlavní motiv této teorie. Obě naše mužstva hrají, bohužel, s Kanaďany podle této teorie – ačkoliv za života tohoto velkého člověka se u nás ještě hokej nehrál.

Co se děje s našimi hokejisty při zápase s Kanaďany: Kanaďané se nosí po ledě v bojové náladě a beze strachu z nikoho a z ničeho ( dokonce ani z vyloučení) se snaží všemi prostředky, včetně hrubostí, působit na naše hráče. Přitom se řídí heslem „Jako hroznýš s králíkem,“. Naši hráči trpí pro to nejdůležitější – vítězství. Všechno je nakonec v pořádku: úkoly trenérů jsou splněny, Kanaďané jsou poraženi 11:1 a 8:1. Ale… v myslích a duších hráčů nadlouho zůstává psychologický návyk trpělivé, mírné a smířlivé hry. Takhle nebojoví přicházeli naši hokejisté i na rozhodující zápasy s vaším týmem a podvakrát i se Švédy. Jsem však přesvědčen, že krotký ve sportu nemůže zvítězit.

Ať mi prominou českoslovenští milovníci hokeje otevřenost. Mám rád ve sportu vysoké hráčské umění, založené na atletické přípravě, smekám před udatností hráčů. Pro vítězství nad Kanaďany však jsem vždycky vybíral především hokejisty, kteří se nedají.

Jsem si jist, že „mírnost“ vašich hráčů v důležitém zápase s Kanaďany byla hlavní příčinou porážky. V tomto utkání byla rozhodující iniciativa. Kanaďané jsou fyzicky mnohem hůř připraveni, než vaši hráči. Mužstvo Československa mělo vysoký cíl, užuž sahalo po zlatě, jen vyjet na hřiště a neustoupit soupeři v ničem. V případě potřeby dát individuální výstrahu ( někteří Kanaďané si o to koledovali) nebo i kolektivní. Ve vašem mužstvu je nemálo hráčů fyzicky dobře připravených a silných, schopných vyzkoušet pevnost jakékoliv pětky Kanaďanů. Pak by se nerozpadli vaši hráči, ale Kanaďané. Vždyť do té doby je nikdo (kromě rozhodčích) neuváděl při hře na pravou míru.

Jaký jste si udělal názor na naše mužstvo, které obhájilo titul mistrů světa?

Velmi rád už dlouho před mistrovstvím nebo před velkými turnaji v duchu uvažuji. Porovnávám sestavu soupeře se svojí. Odhaduji, co asi udělají kolegové, protože znám jejich styl i jejich oblíbené tahy. To dělá hodně pro vítězství i pro trenérův růst. Nezakrývám, že když jsem se dozvěděl složení vašeho mužstva, v němž bylo sice nemálo vynikajících hráčů, ale mezi nimi i ti, co zpívali hokejové písně z plna hrdla už v minulosti – řekl jsem si, československé mužstvo nevyhraje. Zmýlil jsem se. Ať je po vašem – ano, zmýlil jsem se. Ale taky jsem si nemyslel, že naše sborná si povede ve finále tak, jak si vedla. A nemyslel si to nikdo, kdo zná hokej a naši sbornou.

Je to tak, že ve sportu bývá mírou správnosti trenérových myšlenek vítězství. Chtěl bych trenérům Gutovi a Staršímu poblahopřát k zaslouženému vídeňskému úspěchu. Lépe, mnohem lépe než já, znali možnosti svých hráčů a věřili jim. A víra v mužstvo – nikoliv slepá, ale uvážená – je velké trenérské umění.

Děkuji vám za rozhovor.

(Mladý svět 41/1977)

Foto týdne

„Štěstí je jednoduché.

Dobré zdraví

a špatná pamět."

 

Ernest Hemingway

Jste náš host číslo

5699271

Melanž

  • Jaký je Brňák

    Petr Komárek zvaný Farář z Texasu, USA, má – zdá se – silný vztah k Brnu. Čas od času nám přepošle zasvěcené texty o moravské metropoli. Většinou jsou ty texty vtipné, vyznačují se značným stupněm informovanosti. Dnes poslal následující sdělení:

    Celý článek...  
  • Jak posílat příspěvky na potlach v Texasu

    Ozvalo se nám již několik kamarádů ze zahraničí, kteří chtěli poslat peníze na naše bankovní konto na podporu 10 celosvětovéo potlachu, ae nemohli tak učinit, protože informace uvedené na trampských webových stránkách nebyly úplné.

    Celý článek...  
  • Když je v Texasu vedro, skoro se nedá pracovat

    Další zpráva o přípravách na 10. celosvětový potlach i omylu Country rádia.

    Čas letí jak ten jelen, co je šípem střelen. Sice 10.listopad 2018 se mnohým bude zdát ještě daleko, ale vzhledem k tomu, že klimatické podmínky v Texasu nám dovolují pracovat jen v určitý čas, což jsou dva měsíce na jaře a dva měsíce na podzim, není zase tolik času nazbyt. V létě jsou zde úmorná vedra, ve kterých venku pracují jen ti nejstatečnější (ke kterým my už nepatříme) a i když máme většinou mírné zimy, tak ani v těch se moc pracovat nedá.

    Celý článek...

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Šéfredaktor:
Fedor Skotal
Redakce:
Hanka Hosnedlová,
Lilly Pavlak (Švýcarsko),
Jana Skotalová

Grafika a web: Jana Skotalová

Kontakt:
musicopen@email.cz