Pedagog ve výslužbě, tomu se to žertuje, když je ve výslužbě. Ale co pedagog ve službě? Mnohý rozchechtaný adept učitelského povolání ztratí za katedrou smysl pro humor. Neboť jemu – jemu! – se nikdo posmívat nebude, to by tak hrálo, husy jsme spolu nepásli, dělejte si legraci z někoho jiného, já tu nejsem pro smích.

Jsou však učitelé vzácní, co smích nezavřeli do kabinetu pod mrtvé evidenční číslo. Snad proto, že si pamatují sebe sama, že nezradili své mládí. Nevykázali humor z rozvrhu hodin, neboť právem soudí, že nejen opakování, nýbrž i smích je matkou učení.

Studentík Václav Richter si na pedagogické škole zveleboval čas zapisováním perliček. Nacházel v nich stejnou poezii jako ve sbírce „ Sbohem a šáteček“, která je půvabná, ale nezrodila se před jeho očima. Poznal, že školní perličky jsou nejen humorné, ale i poetické – svým kouzlem náhody, kdy z cylindru není vytažen obvyklý králík, nýbrž král.

Po dokončení školy se mladý učitel Richter vydal na kantorskou dráhu kolem Pavlovských vrchů. Putoval po samých –ce. Troskotovice, Přibice, Valtice, Dolní Věstonice. Taky legrace tam byla, neboť ji dokázal vnímat. U babičky v šuplíku ležela jeho sbírka perliček ze studií, kterou neuzavřel, nýbrž na ni navázal svými zápisky z učitelské kariéry.

Dnes učí v Zaječí, už je tu devátý rok, usadil se, má rodinu, tři syny, vinohrad a pověst dobrého kantora.

Žije s vesnicí, zná blízce rodiče svých žáků. Ví, jaká je zrovna úroda. Ví, kdo si opravuje střechu. Chodí po schůzích. Má rád písničky . Zná široké okolí vsi. Tiše naslouchá lidovým vyprávěním z dávných časů Hustopečska. O prázdninách jezdí s celou rodinou na výlety,které pak po návratu zaznamenává do mapy. Začátek a konec každé takové cesty je stejný: Zaječí. Stal se zdejším.

Ale co perličky, nezakutálely se ?

Baví Václava Richtera i v jeho pětatřiceti letech ?

Zůstal mu vedle sluchu hudebního i sluch študácký ?

S těmito otázkami jsme vstupovali do školy v Zaječí s Miroslavem Zajícem, fotoreportérem.

„Mám jich už na tři tisíce“, vítá nás učitel Richter a my si bezděky dáváme pozor na své slovní formulace, aby těch perliček neměl hned 3000+1.

„Která je poslední ?“

„Žádná nemůže být poslední. Perličky se rodí pořád.O jednu z čerstvých se zasloužil můj kolega, učitel biologie, když pravil: „ Milé děti, naposledy jsme se učili o mozku, dnes si o něm opakovat nebudeme, protože mám v hlavě něco jiného…“

„Jak se k vám ta perlička donesla ? „

„Kolega mi to sám vyprávěl, protože má smysl pro humor.“

V debatě jsme pak pokračovali u Richterů doma. Jeho manželka je taky kantorka, takže mu ze školy donáší – perličky. Nejen ona, ale i učitelé z okolí. Ba dokonce i žáci,kteří o jeho zálibě vědí. Konečně, není to žádná tajnost, vždyť publikuje nepodařená tvrzení podařených žáků v dětských koutcích různých novin a časopisů. Navíc obšťastňuje před prázdninami svoji třídu recitací ze svých zápisků, což vždy vzbudí ohlas.

Nedalo mi, abych se nezeptal : „ A co šplhouni ? Nechtějí se vám zavděčit tím, že perličky vyrábějí jako perlorodky ? „

„Pravá perlička se od umělé pozná. Nejen v klenotnictví. Mám ve své sbírce i hlášky trapné a nevěrohodné , takové, co jsem získal až z třetí ruky. Výroky nejlepší jsou ty živé. Mám je z vyučování, ze zkoušení, ze slohů, z pionýrských táborů. Případně jsem se jich dopustil sám, když jsem chtěl mluvit moc moudře. „

„ Tak vzniká perlička ?“

„ Každá konstruovaná moudrost je proradná. Může vyznít komicky. Nejen u dětí. Řekl bych dokonce, že u dospělých dvojnásob. Jako venkovský kantor vedle své specializace zaskakuji v různých předmětech, někdy to jinak nejde. Čím méně toho pak o látce vím, tím usilovněji se snažím mluvit učeně – a tím rychleji se v očích žáků mohu dostat do komické situace. Neboť opravdová moudrost může být jen prostá.“

„Jak je tomu u perliček žákovských ?“

„ Někdy vyrůstají z dětské fantazie, jindy z pokusu o okecávání, někdy je to obyčejná neobratnost, jindy zase básnický obraz nakřivo. Každopádně je to vždy posunutá logika. Směje-li se třída, je to správná a zdravá reakce. Smích totiž není posmívání.“

Už Komenský věděl, že smysl pro humor nepodlamuje učitelovu autoritu, není kantorovou slabostí, ale silou, stejně jako smysl pro hru. Proto Václav Richter nepokládá svoji sbírku perliček za nějaký „ podraz na školu“, nýbrž naopak za pokus o zachycení neopakovatelné atmosféry školních stěn. Vždyť kde jinde se může zrodit třeba takovéto žáčkovo tvrzení:

„ Zvuk se šíří rychleji než světlo,neboť po zapnutí televizoru slyšíme nejprve hlas a teprve pak se objeví obraz.“

Učitel ze Zaječí nabídl svoji sbírku několika nakladatelstvím k vydání. Zatím neuspěl. Nikoliv snad proto, že by se redaktoři nesmáli,ale prostě z toho důvodu, že tři tisíce nahuštěných perliček obsahují tolik švandy, že to pak už ani není legrace. Václav Richter si tuto slabinu sbírky uvědomuje a uvažuje o tom, že celou podobu rukopisu znovu probere, oddělí hlušinu a pokusí se o vydání znovu.

My jsme pro vás dnes vybrali několik ukázek z jeho sbírky.Pokud náhodou někdo z vás smíchy zaječí, pak díky Zaječí, kde žije učitel, který nezapomněl na roky, kdy sedával v lavici.

Připravili čtyři absolventi různých škol:

RUDOLF KŘESŤAN (text), MIROSLAV ZAJÍC (foto), KAREL DIVINA a VLADIMÍR NAGAJ (písmo a kresby).

Atom je nejmenší část hmoty, asi jako špendlíková hlavička.

Komáři mohou štípnout i nějakou nemoc.

Básník vyhledává smutné dívky a dává je do knih.

Když známe morzejovku, nemůžeme v lese zabloudit.

Napoleon všechny převyšoval svým malým vzrůstem.

Jáma je díra, která má otvor.

Československo je největší malá země v Evropě.

Alchymisté hledali zlato, ale žádné je nenapadlo.

S řidičem nesmíme mluvit, abychom ho nenarazily.

Založení Říma se skládá z pověstí.

Koule je tvar, který má všechny úhly zahnuté dovnitř.