Zleva Colonel Tom Parker a Elvis Presley

Dvacáté první pokračování rozhlasového cyklu o vývoji country hudby v USA

Drtivou většinu slavných „X-stations“, rozmístěných na území Mexika v těsném sousedství hranice s USA, které se ve 30. letech minulého století mimořádně zasloužily o nebývalou popularitu country muziky, vlastnili američtí obchodníci nejrůznějšího druhu a vesměs minimálních zásad.

„Doktor kozlích žlázek“ J. R. Brinkley, s nímž jsem vás seznámil minule, byl ve svých praktikách nejotrlejší – a díky tomu i nejúspěšnější – ale nebyl ani zdaleka jediný. Jeho nejzdatnějším soupeřem byl opět „specialista“. Tentokrát na léčbu rakoviny Norman G. Baker (27.11.1882 - 10.9.1958), kterému se slušnou řádku let dařilo úspěšně kombinovat šarlatánskou živnost s politikou.

Baker rozjel svůj kšeft nabídkou širokého sortimentu mastiček a bylinných směsí na rozhlasové stanici ve městě Muscatine ve státě Iowa. Reklamní pořady sugestivně prokládal demagogickými slogany, v nichž vystupoval jako „ochránce prostých lidí amerického Středozápadu, jehož největší starostí je boj proti bídě a hospodářské krizi, kterou zavinila výhradně městská industriální společnost“. Vydával také časopis, v němž pravidelně napadal monopolizaci a vydával ji za hlavní příčinu všeobecné bídy amerického venkova.

Jak v rádiu, tak i v časopise provázela tyto plamenné politické výlevy rozsáhlá nabídka přírodních léčivých přípravků na jakoukoli chorobu. V roce 1929 začal na své vlastní klinice prodávat speciální přípravky na léčení rakoviny. Když se o jeho podnikání nechvalně zmínil na veřejnosti předseda Asociace amerických lékařů (AMA) Dr. Morris Fishbein, Baker o ně, prohlásil, že je to „židácký vládce amerického lékařského trastu“ a podal na něj žalobu. Jenže svoji při prohrál, a tak mu nezbylo než sbalit fidlátka. Zamířil k mexickým hranicím, usadil se v proslulém Laredu a na mexickém břehu Rio Grande, ve městě Nuovo Laredo si koupil rozhlasovou stanici XENT.

Stejně jako majitelé většiny příhraničních rádií i Baker, kromě propagace své vlastní „protirakovinové kůry“, prodával reklamní čas dalším výrobcům nejrůznějších medicín a drobným podnikatelům, včetně majitelů okolních drůbežích farem. Přitom si vlastně jako jeden z prvních uvědomil, že „sledovanost“ jeho vysílání je mimořádně vysoká především díky tomu, že ho naplňuje neučesanou venkovskou muzikou. Jeho příkladu následovali záhy další majitelé „X-rádií“. Jejich vysílače o výkonu 100 000 – 150 000 wattů byly směrovány na území USA a Kanady, vysílaly na stejných frekvencích, které si tyto státy vyhradily pro své stanice, a beze zbytku vyplňovaly čas po půlnoci, který oficiální rádia v USA a v Kanadě většinou vůbec nevyužívala.

Díky téhle vysílací taktice tak příhraniční stanice zasáhly nejen farmáře a zemědělské dělníky, ale také řidiče náklaďáků a dělníky na nočních směnách. V roce 1932 Baker kandidoval za Farm-Labor Party na místo guvernéra státu Iowa, ale neuspěl. Jeho kariéra skončila v roce 1940, kdy ho soud za podvody, jichž se léta dopouštěl při svém zásilkovém obchodě s léky, poslal na tři roky do vězení.

Popularita, kterou country muzika získala na americkém Středozápadu a Jihu především díky rádiu, se záhy příznivě promítla i do koncertních aktivit. Většina posluchačů toužila vidět na vlastní oči zpěváky, které znala zatím pouze z éteru. Už tehdy byl všeobecně mimořádný zájem o jejich fotografie a ilustrované zpěvníky, ale nejvýznamnější cestou k tomu, jak upevnit spojení mezi posluchačem a interpretem, byla živá koncertní vystoupení.

S výjimkou nashvilleské Grand Ole Opry, která měla pro vystoupení svých zpěváků vlastní agenturu (WSM Artist Bureau) a chicagského National Barn Dance, se v začátcích skutečně komerčních koncertních turné ve sféře country muziky uskutečňovala většina akcí prakticky výhradně na základě vzájemné korespondence mezi interprety a posluchači. Množství dopisů bylo pro zpěváky vlastně jediným zdrojem informací o tom, kde mají nejvíc fanoušků, i kolik se asi prodá lístků. Jestliže počet dopisů signalizoval, že by vystoupení bylo nejen úspěšné, ale že by se v dané oblasti dalo se stejným zdarem ještě několikrát opakovat, zpěvák se většinou rozjel i do horoucích pekel. Koncerty se odehrávaly převážně v době, kdy se v místě konaly trhy, tancovačky, školní oslavy a nejrůznější celospolečenské akce. Honorář byl většinou polovina z ceny prodaných lístků, koncem 30. let se ti nejžádanější dostali až na 70%.

Ze začátku si většinu koncertních vystoupení zajišťovali interpreti v celém rozsahu sami, vstoupili v průběhu 30. let do celého koncertního kolotoče první „country promotéři“. Muži, jejichž výhradní profesí byla organizace koncertní činnosti na objednávku. Někteří, jako Dick Bergen, přišli do světa country už jako protřelí „fachmani“ ze zavedených agentur. Většinou to však byli začátečníci, kteří přišli do styku s touhle muzikou jen díky větší nebo menší náhodě, sami skoro nic neuměli, ale když je někdo vyhodil dveřmi, vzápětí se vrátili oknem. A protože byli trpěliví – jako Joe Frank, Oscar Davis, nebo Colonel Tom Parker (později slavný koncertní agent Eddy Arnolda a Hanka Snowa a ještě později ještě slavnější manažer Elvise Presleyho) – brzy se naučili, jak v tom správně chodit.