Aleš Klestil (1940 – 2020)
Nejsem zastáncem pompézních monumentů či pění oslavných ód na „zasloužilé umělce“, spíše bych zastával biblické Prach jsi a v prach se obrátíš či nebiblické Všechna sláva – polní tráva, ale pokud si v trampském světě vděčnou vzpomínku někdo zaslouží, pak je to bezesporu Aleš. On si ten pomník vlastně nevědomky vybudoval sám - svým postojem k jeho - Maruš promine - největší lásce - trampingu. Tady bych se opakoval použitím věty ze závěru posledního (98.) čísla Stopy... tam, kde jiní jen blafali, Aleš konal!
Tam někam na věčný čundr odvandroval v tichosti po nemoci pana Parkinsona, kde ho přivítali důvěrně známí kamarádi z pozemska, jako Lampa, Maťák, Sosník, Šoc... (a všichni dohromady jste tam zahřímali „AHOJ“ i čerstvě příchozímu Tondovi Linhartů).
Zpráva o konci Alešových vandrů po této planetě nebyla ani tak překvapivá, jako smutná. Zásluhou nemoci byl omezen a pak – žel i vyřazen ze svého údělu zpravodaje (výstižněji zprávonoše) zejména o trampování v Kanadě, resp. V USA, a to jak slovem (STOPA), tak obrazem (videozáznamy). Autentické „biografy“ nejen z celosvěťáků, ale i z různých akcí jako každoroční Vítání jara – ať už na Squamishi či Bush river, pořádané Kamarády ostrova či TPHB, dávaly pro nás doma názorný přehled o trampování za louží. Vše dostupné je pověšeno na internetu – nejen pro naše ukapávání slz do fajfky vzpomínek, ale zejména jako historický autentický dokument do budoucna o tom, jak se ve světě trampovalo.
Jak trampoval Aleš, to popsal ve svém trampopisu v rámci mé - více, než 8 let staré otýpky trampů v emigraci (lze vygooglovat pod heslem „Trampi sobě o sobě přímo v první osobě“).
(Soukromá poznámka: Shodou okolností jsme do sebe s Alešem nalévali vědomosti pro budoucí povolání v oboru elektroniky koncem 50. let minulého století v ZOŠ v pražské Soukenické ulici).
My, dosud žijící, leč úměrně s časem řídnoucí řada svědků trampských zlatých časů na tebe, Aleši, nezapomeneme!
To ti slibuje (nejen) bývalý pražský redaktor tvé Stopy
Zdeněk P(r)aďour Nossberger.