Veronika a Luboš Stráníkovi

Luboš Stráník  s ženou Veronikou nejen už léta spokojeně žijí a rozdávají radost svým hraním a písničkami, ale  taky – jako někteří další muzikanti – pomáhají na svět dalšímu hraní, koncertům, festivalům, radosti. Pořádají potlach i řadu koncertů na Kalku, což je vesnice na česko-německém pomezí v Krušných horách, ale expandují i na jih do jiných částí naší krásné země. Například o posledním víkendu – přesněji v pátek a sobotu – to byl dvoudenní festival Setkání v Herálci, což je půvabné místo na začátku Vysočiny kousek od Humpolce.

V pátek všechno začalo v Koječíně, který leží ještě pár kilometrů za Herálcem. V malém kulturáčku, který patří místním hasičům,  se odehrál koncert, který by mohly slovutnější domy jen závidět. Nemluvě o zahradě kolem, kde se udilo a peklo maso, setkávali se kamarádi,pan starosta Jirka Ulrich všechno organizoval, paní starostová Libuška napekla koláče, vařilo se kafe a byly k mání další pochutiny pro příchozí i muzikanty. Ale to hlavní se odehrávalo na podiu nebo před ním: začal písničkář Pepa Štross, který vyměnil spoluhráče Martina Bažanta  za  sedmnáctiletého syna Matěje, poslední z pěti dětí, které jemu a jeho ženě ještě zůstalo doma, prokládal své chytré písničky poznámkami ze života, čímž rozesmával sál a střídavě byl pyšný a střídavě udivený, jak   jde doprovod k folkovým písničkám synovi, který hrál na elektrickou kytaru a vlastně je metalista.

Na pódiu Pepa Štross a jeho syn Matěj, pod pódiem Honza Dobiáš a Míra Ošanec

Po nich  přišli zase dva muzikanti – Pavel Lipták a Martin Kalenda – ovšem oba s akustickými kytarami a třebaže upozornili diváky, že jsou právě  svědky narození písničkářského dua, spustili takový příval nádherné muziky, jako by za mikrofony byla celá skupina Mrakoplaš, k níž patří. Demonstrovali jaká je to krása, když někdo umí na kytaru tak, jako oni dva a přitom spolu nesoupeří, kdo je lepší, ale tvoří společně.

Martin Kalenda a P avel Lipták

Publicista, držitel řady cen za své investigativní počiny, které se dostávají veřejnosti v knihách, rozhlasovém pořadu či od září i na televizní obrazovce,  Stanislav Motl se dá poslouchat jakkoliv dlouho, jen si člověk musí dát pozor, aby včas zavřel ústa a nespadla mu brada nad tím, co slyší. Standa nejen připomněl pár kauz z druhého dílu své knihy Cesty za oponu času ( českého šoféra Lojku vezoucího arcivévodu při atentátu v Sarajevu, Lídu Baarovou a její vztah k pozdější nacistické hvězdě Goebelsovi, pár detailů, které mu šly hlavou o našich statečných parašutistech zcela nedávno, když se vzpomínalo 70 let od atentátu na Heydricha), ale přiznal se i k tomu, že  právě vyšel třetí díl a naznačil, jak se potápěl v Atlantiku  k vraku Antoina de Exupéryho i co se dělo, když zjistil, že poslední , kdo přežil katastrofu Titaniku byl vlastně Čech, jenže o tom nevěděl…

S mikrofonem Stanislav Motl a Honza Dobiáš

Petr Rímský přišel  i se svými dvěma vokalistkami Veronikou Skočdopolovou a  Petrou Zajíčkovou, aby i v Koječíně pokřtil čerstvé album Zákon o zachování lásky a znovu jen utvrdil všechny, co už měli možnost ho v poslední době slyšet, jak je dobře, že tento věhlasný kytarista a vůbec všeuměl, který už v osmdesátých letech minulého století získal dvě autorské Porty, se vrátil na koncertní podia, natočil desku a znovu se rozdává svým posluchačům.

Petr Rímský, Petra Zajíčková a Veronika Skočdopolová

Finále pátečního večera patřilo brněnské kapele Quanti Minoris a především frontmanovi Zdeňkovi Němečkovi, obklopeném  přehršlí  louten, píšťal, fléten, šalmají, zkrátka téměř muzeem hudebních nástrojů. Myslel jsem na něho ještě v neděli ráno, když se Jaromír Bosák ptal v Londýně  olympijské vítězky Báry Špotákové,zda nemá český národ nějaké zvláštní dispozice pro hod oštěpem, když má Danu Zátopkovou, Jana Železného, Báru Špotákovou, Vítězslava Veselého a další skvělé  oštěpaře. Uvědomil jsem si totiž, že podobnou otázku v hudební oblasti vlastně ani nemusíme pokládat, protože slogan „ Co Čech, to muzikant“ je přece kopuletý.

V sobotu už přišel na řadu Herálec. Namísto zámecké zahrady, která se stala soukromým územím, bylo centrum festivalu už z dálky viditelné, protože starobylý špejchar je mohutná budova na vršku nad Herálcem, stejně výrazná, jako chrámová věž v obci, ale svými omšelými zdmi mnohem více připomínající věky, které už jsou za námi. Na loučce před špejcharem vyrostlo modře lemované podium, zelený zvukařský stan a bílé přístřešky těch, kteří pečovali o žaludky, žízeň a dobrou náladu diváků, usazených na lavicích před podiem.Strniště za silnicí, vedoucí do Skály, posloužilo  jako parkoviště těm, kteří přijeli autmo, louka za špejcharem jako místo pro stan pro ty, kteří se i v neděli chtěli probudit v Herálci.

Herálec

Ve tři odpoledne začal festival Setkání a byl to další radostný kamínek do mozaiky muzikantských událostí, které místo honosnosti, formalit a neosobního chvatu  vsadily na kamarádství, ochotu, úsměv a podanou ruku.

Vítr ve vlasech

Začala pánská čtyřčlenná skupina Vítr ve vlasech z Mostu a okolí, po ní děčínské Womiště ozdobené Gábinou  Štěpánkovou a Jíťou Mirovskou, za Děčíňáky už více než třicetiletá Sekvoj, tvořená trojicí neoholenců Olda Dolejš, Pavel Hurt a Pinďa Makal, s nimiž už začínalo publikum zpívat, protože nejen Džínsbunda jim byla velmi blízká. Někdejší moderátor Country radia a protagonista kdysi slavné kapely Corpus Delicti, která se po letech zase sejde, Tomáš Berka, přivedl své spoluhráče ze skupiny Ztraceni v překladu a Josef Pepson Snětivý rozezvučel prostranství pod mohutnými stromy tóny zlatého saxofonu. Však ho také Tomáš posléze představil i se „zlatnictvím“…

Ztraceni v překladu

Šantré dlouho vystupovali jako trio, v němž  vedle Dušana Vainera s kytarou a Pavlem Hlouškem s bezpražcovou basovkou zpívala Inka Tognerová, ale ta se nedávno pustila vlastní cestou a nahradila ji studentka biologie Tereza Bárová. Jenže někde poztrácela před Herálcem  hlasivky, a tak kluci ( nebo pánové ?) vystupovali  sami. Když se jim to někdy stalo s Inkou, říkali si Bezinky, teď je napadla inovace.Schválně -  co byste navrhli vy ?

Z Pardubic přijela silná sestava  Marien, ještě plná zážitků z moravské svatby Romana Horkého z Kamelotu, který si přál, aby mu zahráli. Vidět bylo šest jejich členů, ale bylo jich vlastně 6 a půl, protože Filip Troníček se mamince Zdeně, zpěvačce skupiny, narodí až v září. Když to všechno bude tak, jak se to nastávajícím maminkám počítá.

Marien

Marien posléze sestoupili i s nástroji z podia a přišli k pagodě, obkroužené dvěma  kruhy z kamenů, a po jejím zapálení zahráli Vlajku.  Dramaturg festivalu Luboš Stráník nejen poděkoval všem za účast, ale než padl do plamenů zelený věnec, pořádal přítomné, ať jen v tichosti a  praskání dřeva vzpomenou na ty,  kteří už tady být nemohou.

Diváci se pak vrátili do hlediště a na podiu začala hrát moravská Bokomara , v čele se sousedy z Tramtárie Lubošem Javůrkem a Petrou Šany Šanclovou. Netrvalo však  dlouho a diváci se dočkali Nadi Urbánkové, která se moc radovala z toho, že jako občanka nedalekého Želivu může zpívat v tak krásném koutu Vysočiny. Takže došlo - kromě pecek Bokomary – na tolik známé a oblíbené Nadiny písničky o červené bugatce,  jejím drahém, pekaři, co peče housky, svatebním průvodu a samozřejmě i na okénko písniček ze Semaforu.

Bokomara s Naďou Urbánkovou

Pan starosta Jirka Ulrich dával každé účinkující kapele na památku keramickou aromatickou lampu s vypáleným  hudebním motivem a dostaly ji jak Naďa Urbánková, tak za Bokomaru Šany Šanclová. Jaké aroma do lampy přijde, to ještě v té chvíli nevěděl nikdo, ale kdyby v ní místo aroma byl jen ten potlesk, který zněl krajem, byla by to památka  jako hrom.

Na podiu se po vyklizení nástrojů Bokomarou hemžila fůra muzikantů, ale nakonec tam zbyl jen Petr Rímský, který třemi písničkami představil své čerstvé album a na závěr si zazpíval s diváky ježkárnu, kterou znají skoro všichni.

Petr odešel a přišel zbytek těch muzikantů, kteří se tam předtím zvučili: dramaturg festivalu Luboš Stráník, moderátor Míra Ošanec, basový kytarista Pavel Lipták  a zpěvačka Verunka Stráníková, která celou dobu připomínala Nšo-či  svými havraními copánky, ale na vystoupení ze sebe udělala Viktorku s rozpuštěnými vlasy, aby – jak řekla – jí nebyla zima na uši. Teploměr totiž ukazoval nějakých deset na nulou a to byla ještě vedra, ve srovnání s Šumavou, kde v tu dobu už někde bylo pod nulou…

Stráníci

Stráníci ( neboli skupina Mirek, jak vždycky informuje Míra Ošanec) připomněli klasiky Petera, Paula a Mary, ale došlo i hobousácký Song abonenta Jihozápadní dráhy a další kusy, opepřené Mírovými výmysly, které v té zimě nejen těšily, ale i zahřívaly.

Žamboši ze Vsetína to vymysleli velmi humánně: nastěhovali se před plechová vrátka do špejcharu a pozvali diváky k dohořívající hranici, která hřála a svítila nejen na Janovu kytaru a Stánin akordeon, ale i na paličky Jury Nedavašky a rozmrzající diváky.Ti se pak po Žamboších mohli bez vrzání v kolenou vrátit do hlediště, kde byla připravena poslední kapela otužilých Moraváků Gympleři, kteří přivedli na svět a starají se o stejně milý festival u přehrady v Beskydech -  Starý dobrý western. To už kalendář ukazoval 11. srpen a já jen pro pořádek doplním, že poslední letní festival se jmenuje Křižanovský vaťák a proběhne poslední víkend v listopadu, kdy možná bude tepleji. Ale jak praví titulek – Herálec si pamatujte, neuděláte chybu!