Milan Valenta se narodil v roce 1955, vystudoval gymnázium, pak stavařinu na Vysokém učení technickém v Praze. Po škole začínal jako mistr, stavbyvedoucí, pak vedoucí střediska. Těsně po revoluci v roce 1989 se mu podařilo vyhrát konkurs francouzské firmy, která začínala stavět v Praze hotel Atrium, dnešní Hilton. Ještě s dalšími kolegy odjel na rok do Francie. Bydlel v Paříži, kde ho zaučovali do francouzského systému řízení a činnosti stavební firmy. Pak se vrátil a tady se založila společná firma s Francouzi, spadající do skupiny Vinci.

Procházel různými funkcemi, až se dostal z pozice technického ředitele na post zástupce generálního ředitele. Posléze Francouzi investovali do koupi českého podniku a dnes je obchodním ředitelem Průmstavu. Jako bývalý český písničkář vydal v roce 2007 cédéčko „Kdy všechno končí a začíná“. Tehdy také vznikl náš první rozhovor, který dnes můžete porovnat s dialogem, vzniklým pár dní před křtem už třetího cédéčka „Křídla andělů“:

Co teď děláš ?

2007: Moje hlavní činnost jako zástupce generálního ředitele je teď shánět zákázky, takže spíš dělám funkci obchodního ředitele.

2011: Teď akorát vydávám třetí cédéčko. Vždycky je to po dvou letech. To první bylo 2007, druhé 2009 a teď 2011.

Jak ses dostal k muzice ?

2007: Mám takové to klasické vzdělání – sedm let jsem chodil do houslí v Benešově, samozřejmě jako každý kluk jsem ve čtrnácti, patnácti začal brnkat na kytaru a začalo mě to bavit. Jakmile jsem na kytaru začal hrát, byly to hlavně trampské písničky a já dodneška nedám dopustit na bráchy Ryvoly, to je úplná klasika. Do toho vlastně vjeli písničkáři jako třeba Karel Kryl, takže Kryl a Ryvolové byli vlastně moji první učitelé – byť nepřímí, protože přes písničky. Potom jsem hrál v různých countryových kapelách, ve škole jsme taky měli kapelu, trochu jsem to zkoušel s bigbeatem – buď na kytaru nebo na housle. Pak jsem v 74. roce přešel do Prahy, a to už jsem začal psát svoje písničky.Dostal jsem se tenkrát do blízkosti Jardy Hutky, který mě nechal hrát v Baráčnické rychtě a někdy také v Čáslavské ulici – to byla taková bašta písničkářů. Hutka byl výborný v tom, že dával šanci mladým, mohli hrát co chtěli, bylo to fakt dobré. Tam jsem se trošičku osamostatnil a začal hrát jako folkař.

2011: Byl to vlastně začátek šedesátých let, to už je hodně dávno. Ale vážně hrát jsem začal v sedmdesátých letech. Když jsem přišel do Prahy, dal mi velkou šanci Jarda Hutka, který mě nechal hrát ve svých pořadech jako hosta, což tenkrát dělal pro všechny mladé začínající a byla to výborná pomoc.

Měl jsi nějaké vzory ?

2007: Abych řekl pravdu, šel jsem potom svojí vlastní cestou. Možná, že v začátcích Jarda Hutka na mě nějaký vliv měl – udělal jsem pár písniček, které byly jako když jsou od Hutky – ale do dnešního dne jsou těmi kořeny Ryvolové plus Kryl. Pak se k tomu samozřejmě přidávaly další věci, třeba z nějakých alternativ.

2011: Moje největší vzory- a to se táhne pořád – byly vlastně dva: jednak Kryl, to je vzor vlastně do dneška, a potom Ryvolové. To byly dva zdroje, ze kterých jsem žil.

Vnímal jsi nějaký rozdíl mezi Mikim a Wabim ?

2011: Tenkrát, když jsem byl mladý kluk, tak se mi lépe hrály Wabiho písničky. Nevím proč.

S kým vším jsi hrál ?

2007: V 80. letech jsem měl společný pořad s Jirkou Mazánkem a také jsem hodně vyjížděl na společné hraní s Petrem Lutkou.Ten v té době opustil takové to písničkářské hraní a věnoval se tvorbě, která byla jasně ovlivněna křesťanstvím a křesťanskou vírou. Ne že bychom hráli spolu, ale měli jsme společné večery.

2011: U Jardy Hutky – to jsem byl host. Potom jsem se osamostatnil a měl i své pořady. U Jardy jsem se setkal s Jirkou Mazánkem, který hrál něco úplně jiného. S ním jsem se znovu potkal na konci 70. let ve skupině Amalgam, kterou dal dohromady Vlasta Marek. Fungovali jsme dva roky, sehráli několik komponovaných pořadů, s tím posledním jsme končili na Jazzových dnech v roce 1979. Amalgam pak také skončil, Jirka Mazánek založil jinou skupinu, já jsem hrál celá 80. léta sám, ale měl jsem také společné pořady s Jirkou Mazánkem, kde jsme si každý hráli to svoje. V druhé polovině 80. let jsem hodně jezdil s Petrem Lutkou.

Pamatuješ si na svoji první písničku ?

2007: Myslím, že se jmenovala Brouček a bylo to příšerné.To bylo tak někdy v 71.roce, o přírodě, o broučkovi…bylo to děsný

2011: Vím, že se jmenovala Brouček a bylo to něco děsného.Složil jsem to já, bylo mi patnáct let a bylo to o broučkovi. Nebyla to žádná slečna, byl to hmyz.

Co bylo nejtěžší po návratu z Francie ?

2007:Těžko říct. Byl začátek porevolučních dob a my byli ve Francii svým způsobem rozmazlováni.Stáž patřila stavební firmě, bydleli jsme v rodinách a všechno měli komfortně zařízené. V práci si nás docela vážili, protože oni už – na rozdíl od nás – věděli, že budeme základ filiálky, která bude fungovat v České republice. Stáž byla pracovní, ale každý víkend jsme někam cestovali za poznáním francouzské architektury, francouzské přírody, francouzského způsobu života. Tohle všechno se potom pochopitelně přehrálo do základního kapitálu společnosti, založené tady u nás, takže jsme se například museli zavázat na určitý počet odsloužených let.

2011: Bylo to úžasné, protože jsme jeli hned po revoluci, byla euforie. I pracovně nás brali jako takové exoty z východní Evropy a trošku si i vážili toho, že jsme přijeli a že se naučíme systém řízení firmy po francouzském vzoru. Když jsem se vrátil, firma tady založila filiálku, kde jsem pracoval. A jsem tím vším ovlivněný do dneška, protože jsem tam poznal spoustu přátel, se kterými se dodnes bratřím v létě v zimě a Francie je pro mne druhá země – ne sice rodná, ale místo, kam patřím.

Když se tě teď někdo po letech zeptá , jaký byl návrat – o čem mu budeš povídat ?

2007: Tady vlastně utekla spousta času. Pro mne to byl – z hlediska muziky – už čas ztracený, ale tady bylo pořád velké nadšení. Takže všechno, oč jsme se snažili jako muzikanti bojovat (já to slovo nerad používám) – třeba napsat písničky, pak projít komisí , dávat texty na přehrávky, a pak hrát na koncertech něco trochu jiného – to už nebylo, všechno bylo otevřené a povolené. Kdy jsem se vrátil, ani jsem neměl touhu něco psát.Víc jsem viděl motivaci ve své profesi a musím říct, že mě to spolklo se vším všudy, maximálně jsem něco poslouchal. Pro mě návrat znamenal nejen pracovat na založení firmy, ale i na jejím vývoji…

2011: Po té pracovní lajně to šlo, ale mně se vlastně přetrhaly všechny muzikantské známosti. Když jsem se vrátil, byl jsem hodně pracovně zapřáhnutý, takže jsem ani neměl moc času se k muzice vracet.Druhá věc byla, že jsem najednou jako by neměl o čem psát. A to trvalo patnáct let. Patnáct let po návratu jsem ani nehrál, ani neskládal a až v roce 2005 mi to začalo chybět. Šíleně mi prostě najednou něco v životě chybělo. A zjistil jsem, že mi chybí muzika.Začal jsem psát, udělal úplně nový repertoár a začal jsem písničky dávat na desky.

Zase jsi chytil muzikantskou slinu ?

2007: Byla dvě ovlivnění. Jednak jsem poznal v Čechách Phila Shoenfelta, to je anglický rocker, který měl dost divoký vývoj.Je Angličan, ale žil v New Yorku, prošel vším možným.Usadil se tady zhruba v polovině 90. let, začal hrát s kapelou Tichá dohoda a když se kapela rozpadla, stáhl si basistu a bubeníka z Tiché dohody do své kapely. Dokonce se tu i oženil. Začal u nás učit angličtinu, je to člověk, kterého si vážím, protože má obrovský rozhled. Kromě muziky je vystudovaný učitel a rozebírali jsme všechno možné.Když jsem slavil padesátiny, pojednal jsem oslavu trochu netradičně. V rámci firmy jsem vlastně udělal rockový koncert jeho kapely. A protože jsem si říkal, že by nebylo špatné oživit nějaké moje staré pecky, nazkoušeli jsme, že bych někdy před půlnocí mohl s nimi vystoupit jako zvláštní host. Zas mě to nějak chytlo, byl to nejen pocit na podiu,ale najednou mi to začalo i psát a šlo to úplně samo.

2011: Ty první písničky, nová doba, euforie – to mě časem přešlo.To nebylo nějaké naštvání, jsem rád za to, co se změnilo.Ale něco mi najednou chybělo. Pořád se mluví o penězích a takových věcech a mezilidské vztahy jako kdyby šly do háje. Takže zase dělám písničky o lásce, o vztazích mezi lidmi,o normálních lidských problémech života nebo o radostech života. Prostě návrat k takové té člověčině.

Máš nějaké životní přání ?

2007: Ani ne. To, co bych chtěl nebo co chci celou dobu – prožít život nějak pěkně, slušně, ani se nevyvyšovat, ani se neponižovat. Není to vždycky jednoduché, ale snažím se o to. Udržet si svou tvář, pokud možno neohýbat záda, projít životem pokud možno hezky.Pro mne je velmi důležité slovo pokora. Vždycky si uvědomovat, že i když se mi třeba zrovna daří , nemá cenu se nějak moc naparovat, protože to prostě není dobré.

2011: Přání...? Ten život je hrozně hezký. Nechci to zakřiknout, ale jsem v pohodě.

Je něco, co bys udělal v životě jinak ?

2007: Určitě. To jsou takové hodně osobní věci. Udělal jsem jistě pár přehmatů, které bych rád vzal zpátky. Ne že by to bylo něco fatálního, ale byly to spíš věci v osobním životě, které pak člověk lituje.

2011: Jinak…jinak…Spíš by člověk v životě někoho jinak oslovil, aby ho nezranil nějakým slovem nebo činem.Ale musím říct, že to nebyly věci, které by člověk dělal vědomě.To, co jsem prožil, za to se nijak nestydím a asi bych to tak prožil znova.

Co doma posloucháš za muziku ?

2007: Moc toho neposlouchám.V dřívější době jsem hodně poslouchal Dylana, mého oblíbence.Z rockové muziky mě asi nejvíc ovlivnili Pink Floydi, ale i třeba Rolling Stones a hodně také folkrockový Neil Young.

2011: Já zase moc muziky neposlouchám.Je pravda, že někdo by třeba v těch mých písničkách hledal tenhle vzor nebo jiný, ale tak to není. Mohu říct, co si rád poslechnu: pořád je to ze zahraničních Bob Dylan – i třeba nové věci, co dělá – a Neil Young. Taky Rolling Stones třeba.

Jsi povoláním stavař – co pro tebe znamená muzika ?

2011: Muzika, to je kus života. Kdyby tam nebyla, bylo by tam prázdno. A já je mám naplněné právě muzikou. Jde to dohromady.

Foto: Archiv Milana Valenty